Můj život s kanafasem

Už v dětství jsem se zabývala tkaním a vším, co k tomu patří.

Po absolvování Ateliéru textilního výtvarnictví na VŠUP jsem předpokládala, že v Praze neseženu zaměstnání, které využije moje znalosti v oboru. Jaká byla moje radost, když jsem se dozvěděla, že se v Ústředí lidové umělecké výroby uvolnilo místo návrhářky kanafasu! Prodejny Krásná Jizba, kam jsem již za dob studií chodila obdivovat zboží, designově překvapivě současné, patřily totiž právě ÚLUVu. Měl deset prodejen, které byly strategicky umístěné ve všech krajích Čech a Moravy, jednu též v Bratislavě. 

Po úspěšně absolvovaném konkurzu, v říjnu 1981, jsem nadšeně líčila otci – textilákovi, jaká práce mne čeká. Ukázala jsem mu vzorek kanafasu a on řekl:“ To je přece barevně snované a házené zboží, někdy se také říká pestře tkané.“

Od zaměstnanců etnografů jsem se dozvěděla, že dřív byl kanafas pojem pro látku podomácku tkanou, která byla využívána jak na oděv (sukně kanafaska), tak pro lůžkoviny a další účely. Tato univerzálnost užití byla natolik výhodná, že ÚLUV, který měl za úkol navazovat na lidové tradice, použil název i pro své bavlněné tkaniny, které v době mého nástupu vyráběl už průmyslově.

Mým úkolem bylo tvořit nové návrhy pro tkalcovnu, která měla dvacet listových stavů, chrlících dvěstě tisíc metrů “kanafasu” ročně. 

To byla výzva! Respektovat danou konstrukci tkaniny, využít na maximum omezené finance na vývoj nových dezénů, poprat se s tím, že bylo k dispozici pouze dvanáct barev.

Kanafas se svým nejtypičtějším vzorem, pravidelnou kostičkou, měl už dobu své největší slávy za sebou. Módní vlna, která ho vynesla nahoru, kulminovala koncem šedesátých let. 

Hledala jsem tedy něco, co by bylo pro zákazníky atraktivní a co by při zachování návaznosti na lidové vzory šlo s módními trendy. 

Z finančních důvodů jsem nemohla realizovat své projekty v plném rozsahu. Přesto se mi podařilo postupně prosadit vzory, které dohromady tvořily kolekce a byly oceňovány nejen výtvarnými komisemi, ale i zákazníky. 

Když éra ÚLUV v roce 1995 skončila, netušila jsem, že se o pár let později pustím do produkce kanafasů na vlastní pěst. 

Poptávka mých vzorech, které se již nedaly nikde sehnat, mne přesvědčila, že bych to měla zkusit. Začala pouť po českých tkalcovnách, vyjednávání o materiálu, konstrukci tkaniny, délkách osnov, počtu barev, termínech realizace atd. 

Postupně jsem vystřídala několik českých tkalcoven, zčásti proto, že se ekonomicky neudržely a s výrobou skočily, zčásti proto, že jsem s nimi nebyla spokojená.

Začínala jsem s bavlněnou tkaninou v klasické “střední gramáží”, ale zkoušela jsem i těžší a lehčí, obě měly u zákazníků velmi dobrý ohlas. Když jsem ovšem objevila firmu, která pracuje se lnem, neváhala jsem a zkusila “lněný kanafas”.

Ožila ve mně vzpomínka na archiv ÚLUV s kanafasovými vzorky. Ty nejkrásnější byly lněné. Už tenkrát jsem se přesvědčila, že převádět je do bavlny nemá smysl, látce chyběl charakteristický lněný vzhled: pololesk vlákna, nepravidelnost lněné příze a lněná “režná” barva.

Na lnu se mi líbí I jeho trvanlivost ve srovnání s bavlnou. Také se nemusí na rozdíl od bavlny tolik hnojit a stříkat pesticidy. 

Tyhle vlastnosti by mi stačily, ale je tu ještě jedna, výborně se v něm cítím. Kůže ho má prostě ráda.

Doufám, že pro lněný kanafas vymyslím ještě mnoho vzorů a navrátím mu jeho krásu i užitečnost.

Eva Jandíková

P.S.

Inspirací k navrhování je mi často kombinace barev, kterou objevím v přírodě. Přenést dojmy z přírodních úkazů do pruhů a kostek tak, aby byla tkanina jejich nositelem, je napínavé a právě to mne na tom baví.

E-shop se vzory Evy Jandíkové – atelier Terej

Napsat komentář