Co je kanafas?

Kanafas se stal mým profesionálním osudem. Lidé se mne často ptají na jeho definici. V nějaké podobě se s ním setkali například na českých chalupách nebo krojích a udivuje je, že i svou současnou produkci látek prezentuji jako kanafas.

V následujícím článku chci objasnit, jak se dá dívat na kanafas z pohledu historie, textilní technologie a z pohledu výtvarného.

Z historického pohledu je kanafas barevně pruhovaná či kostkovaná tkanina, která se tkala na našem území po domácku od 18. století (od roku 1740 bylo tkaní prohlášeno mimo města za svobodnou živnost). Používala se převážně na ložní prádlo a oděvy, ale i jinak. K její „univerzálnosti“ patří totiž i oboustrannost. Byl to takový „domácí chléb“ mezi ostatními tkaninami.

Látka utkaná z obarvených vláken je oboustranná, zde lněný kanafas se vzorem Kuba (E. Jandíková, Terej, 2015)

Po odborné stránce se problematice kanafasu věnovala PhDr. Jitka Staňková, etnografka, která má ve svých článcích a v publikaci „České lidové tkaniny“ jeho původ historicky doložený, včetně jeho materiálových “přestupů” z konopí (canabis sativa)  na len, a pak do bavlny, která se používá v dnešní době na kanafas nejvíce.

Ukázka konopné látky, s níž se spotřebitel v dnešní době setká již jen zřídka kdy. Tkanina je svou pevností vhodná na matrace apod.
Nepravidelná lněná příze „oživuje“ povrch této látky. Tkanina je splývavější a příjemná na omak. Hodí se nejen pro vybavení interiéru, ale i na některé oděvní kousky (zástěry, kalhoty, sukně, kabátky atp.)
Látka s typicky pravidelným efektem bavlněné příze. Látka je splývavá. Hodí se nejen pro ložní povlečení a lehké závěsy, ale má i další možnosti použití.

Připojme nyní hledisko technologické, které definuje kanafas jako látku pestře tkanou, „střední gramáže“. 

Střední gramáž je  definovaná velmi „volně“, cca od 160 do 300 gramů na metr čtvereční. A je nutno upozornit, že při stejné gramáži 160g/m2 můžete mít tkaninu hrubou, ale i jemnou, tlustou i tenkou, štajfovatou i splývavou.

Nahoře hrubší, dole jemnější tkanina při stejné gramáži

Konstrukce tkaniny je dána jemností (pevností) příze a hustotou tkaní (dostavou). Bohužel znalost gramáže bez informace o počtu nití v osnově a útku (někde se uvádí počet nití na cm2 nebo na palec) a bez znalosti síly příze (průměr celého svazku vláken v přízi, jednotkou je TEX) není dostatečná. 

Kdo se  zajímá o látky ví, že výrobci mohou zásluhou současných technologií tvořit jemnější a lehčí konstrukce tkanin zásluhou nových typů spřádání přízí.

Tento fakt dokazuje i vývoj gramáže kanafasu:
U historicky zachovalých vzorků z 19. stol. je dostava 13 až 20 nití/cm (gramáž kolem 300g/m2).

Vzorek historického kanafasu z archivu J. Staňkové – gramáž 300g/m2

Kanafas, vyráběný již průmyslově pro prodejny Krásná Jizba v druhé polovině dvacátého století, měl 28 nití/cm, gramáž 160g/m2.

Kanafas z Krásné jizby, vzor E. Jandíková, r.1985

Začátkem jednadvacátého století přichází další vývoj:
Tkalcovna Postřekov přichází s kanafasem, který má 26 nití/cm ( gramáž 177g/m2) a v tkalcovně v Ústí nad Orlicí vzniká konstrukce s osnovní dostavou 32 nití/cm a gramáží 120 g/m2. Tkanina byla jemná a přitom stejně pevná.

Bavlněný kanafas, jemný na ložním povlečení (E. Jandíková, pro Terej 2015)

Tato na omak příjemnější i na údržbu snadnější (žehlení) kvalita si našla mnoho nových zákazníků. Tkanina patří již do kategorie „lehká gramáž“, avšak ostatní atributy, technologie výroby, materiálové složení a především charakter vzorování, si látka zachovává. Na otázku, zda je to ještě kanafas, se přikláním k názoru, že ano, s přívlastkem vylehčený, lehký nebo jemný.

V roce 2015 jsem zkusila přejít z bavlněného kanafasu zpět na lněný, který mnoha svými vlastnostmi vítězí nad bavlnou. Kromě užitných vlastností je to také způsob pěstování vlákna. Přidávám se k zákazníkům, kteří jdou cestou zero waste.

Lněný kanafas, charakteristický svou „neklidnou“ strukturou, zde se vzorem Lin-Lines (E. Jandíková pro Terej, 2019).

Ještě pár slov k designu kanafasu. Kanafasová látka byla vždy vzororvaná obarvenými přízemi, to ji odlišuje od pláten jednobarevných (barvených v kuse). Vzor, odborně dezén je tvořen alespoň dvěma barvami.

Kostička ze dvou barev, bílou v tomto případě považujme také za barvu, přestože se nebarví. 

V základě je jedna nit nejtenčí pruh, a můžeme ji nazvat jednotkou vzorování. 
Střídají-li se barvy po jedné niti, vzniká melanž (známe také pod pojmem bikolor, falešné uni).

Střídání barevných nití 1:1, růžové a bílé na režné osnově, ze vzdálenosti 1m tvoří světle starorůžový odstín
V případě kontrastních přízí se tento typ dezénu nazývá také „pepř a sůl“.

Takto vzorované tkaniny, kde se ve vzdálenosti půl až jednoho metru barevné body v oku slévají do jednolitého odstínu, nejsou vnímány jako typický kanafas, ale logicky sem z technologického hlediska patří, pokud je ze stejného materiálu a je vyráběn stejnou technologií, takže se pak chová stejně (srážlivost atd.)
Potřeba kombinovat nebo doplňovat výrazný vzor jednobarevnou plochou, zvláště u oděvu, si vynutila móda od osmdesátých let a poptávka u oděvářů stále stoupá. Kombinovat totiž látku obarvenou „v kuse“ s látkou pestře tkanou není ideální. Látka, která se barví až po utkání, se projevuje jinak (struktura tkaní je zastřená, barvou potlačená). Proto se v případě potřeby jednobarevné plochy používají tyto minimalistické dezény, které si v sobě naopak nesou kouzlo střídání barev, měňavosti a ušlechtilosti samostatně obarveného vlákna.

Historická ukázka melanže, vzorník Strmilov

Dvě nitě už tvoří drobný proužek… dvě nitě v osnově a dvě nitě v útku tvoří vzor, který je známý spíš pod pojmem pepito.

Vzor EsterHazy 2020, pro Terej navrhla E. Jandíková

NUTNO ZMÍNIT, že jsou-li tyto výše popsané dezény z jiného materiálu (než bavlny nebo lnu), např. z vlny nebo polyesteru, pak to kanafas není. Právě u „pepita“ se to dost často stává.

Pro kanafas je však typické střídání nití ve větším množství, takže více nití, jsou-li v osnově, tvoří pruhy podélné. Pokud jsou jen v útku, tvoří pruhy příčné.

Zde pruhy a proužky příčné ve vzoru Kuba, 100% len (2018, E. Jandíková pro Terej)

Při pravidelném střídání v obou soustavách nití vzniká kostička. Z větších pruhů je také větší kostka.

Kostka… pruhy široké 10 cm v osnově i útku, při vzájemném protkávání tvoří barvy nové barevné odstíny (vzor Rozrazil, 2005, E. Jandíková pro Terej)

Větší, uvnitř členěné kostce se říká káro. Kárované kanafasy nejsou moc rozšířené (ale velmi propracovaná jsou kára vlněná, skotské tartany).

Káro bavlněné, čili kanafas, vzorek ze vzorníku z konce 19. století, Jižní Čechy.

Široké pruhy a velké kostky se v dobách, kdy se vlákno barvilo doma, nedělaly (netkaly, nevyráběly). Důvodem byla neschopnost v domácích podmínkách přízi v přadenech jednolitě (jednotně) obarvit, vznikalo nepravidelné žíhání (tzv. blendy).

Na historickém vzorku vpravo je vidět tzv. blendování.

Tuto vlastnost barevné příze tkalci „potlačovali“. Barvu často a různě střídali, takže jednolitost plochy narušili.

Flamka, název pro vzor z batikované příze, z historického vzorníku, Jižní Čechy, konec 19. století.

Barvení se v druhé polovině dvacátého století stále zdokonalovalo a proto zvětšení barevné plochy ve vzoru nebyl problém. Toho jsem osobně využívala v návrzích pro ÚLUV (a jeho prodejny, Krásné jizby v letech 1981-1994).

Vzor s velkými kostkami… jsou tak velké, že se stávají barevnými plochami, vzor Povidla, 1994, E. Jandíková pro ÚLUV
Tkanina s malým raportem (12 cm), opakování je zřetelné (E. Jandíková, 2004)

Rozvíjení těchto vzorů bylo na přelomu století znesnadněno vývojem v technologii snování. Proces se zrychlil, ale omezil rozmezí (rozpětí, velikost) raportu. Velkoplošných kostek jsem se tedy musela vzdát. 

Přiložené měřítko naznačuje délku raportu, tedy rozsah základního článku dezénu.

Charakteristickým prvkem historického kanafasu bylo časté používání bílé (režné) barvy. Zda to bylo pouze z ekonomického důvodu – byla to příze, která se nebarvila (pouze se bělila) – nebo i funkčního (pocit čistoty) si netroufnu odhadnout. Na bílé bylo snadné zkontrolovat čistotu věci a bílá též vytvářela kontrast k niti tmavé. 

Káro s bílou, historický vzorek, Jižní Čechy, konec 19. století
Kostka (vynechání bílé barvy), jednotlivé odstíny navzájem protkaných barev více vynikají. Kanafas zesílený, vzor Paprika, 2000, E. Jandíková pro Terej

Vynechat ji znamenalo výrazný odklon od „chalupářského“ stylu. Chtěla jsem pracovat s prolínáním méně kontrastních barev, násobit sytost, ukázat zajímavost střídání barevných bodů, když leží těsně vedle sebe, tvořit optické efekty a klamy.
V jemné kvalitě vznikl dokonce efekt zvaný „šanžán“, známý u hedvábných látek.

Šanžán na bavlněném kanafasu, foto Jan Drochytka, 2015

V letech 1980-1994, v tkalcovně ÚLUV jsem měla k dispozici málo barev, ale i za této situace se překvapivě dalo vytvořit dost zajímavých barevných odstínů, které se do té doby v kanafasu neobjevovaly. Různé modré se zelenou v jednolité ploše dávaly krásné modrozelené. Hnědá (nudná punčochová) s lila-fialovou najednou hrála svěžím odstínem do růžova atd. 

Vzhledem k tomu, že se příze pro „kanafasovou tkaninu“ musí předem nabarvit, vznikají finanční i časové nároky na výrobu větší, než u tisku.  Z ekonomických důvodů tak vzniká při výrobě tlak na omezení počtu barev, což pro designéra znamená náročnou spekulaci, jak dosáhnout žádoucího efektu.

Při přemýšlení nad první lněnou osnovou jsem měla obavu z toho, jak se bude v kanafasu chovat typicky „lněná“ barva. Původní přirozená barva lněného pololesklého vlákna, která se velmi těžko zobrazuje (popisuje), je trochu béžová a trochu šedá…A protože se nemusí barvit, je vlastně velkým darem pro návrháře ale i výrobce lněných látek.

Vzor Kuba, len s režnou, bílou a sv. modrou barvou, E. Jandíková pro Terej 2016

Režná barva oslabuje ostatní barvy při přetkání, ale překvapivě to nevadí tolik jako u svítivé bílé. Proto mne potěšila práce na vzoru Kuba, kde jsem střídala pouze tři barvy na režné osnově (po jedné, dvou a čtyřech nitech, a přesto lze na látce rozlišit až osm barevných odstínů). 

Vzor „Kuba“ se žlutou, zelenou a růžovou v útku (na režné osnově), E. Jandíková pro Terej 2016

Řekne-li se kanafas, většina lidí si představí kostičku o velikosti jednoho centimetru, nejspíše bíločervenou.


Klasická kostička červená, zde ustřižená na koso, – vzorek ze vzorníku, konec 19.stol, Jižní Čechy.

Tento vzor je rozšířený po celé Evropě, ve Francii je známý jako vichy. V šedesátých letech bylo jeho použití nesmazatelně zapsáno do oděvní historie zásluhou BB, která si z nich nechala ušít svatební šaty (samozřejmě v jemnější kvalitě, než ukazuje obrázek).

Díky své oblibě je někdy tištěn na bavlnu nebo i na materiál umělý (polyester a jiné). To už ale kanafas není, prozradí ho rozdílný líc a rub látky.


Eva Jandíková

https://www.evajandikova.cz

Fotografie látek v článku pocházejí z historických archivů PhDr. Staňkové a MUDr. J. Petránka, z autorského archivu Evy Jandíkové.

Následující vzory látek můžete mít také doma, jsou stále ještě dostupné v e-shopu Atelieru Terej:

https://www.terej.cz

Můj život s kanafasem

Už v dětství jsem se zabývala tkaním a vším, co k tomu patří.

Po absolvování Ateliéru textilního výtvarnictví na VŠUP jsem předpokládala, že v Praze neseženu zaměstnání, které využije moje znalosti v oboru. Jaká byla moje radost, když jsem se dozvěděla, že se v Ústředí lidové umělecké výroby uvolnilo místo návrhářky kanafasu! Prodejny Krásná Jizba, kam jsem již za dob studií chodila obdivovat zboží, designově překvapivě současné, patřily totiž právě ÚLUVu. Měl deset prodejen, které byly strategicky umístěné ve všech krajích Čech a Moravy, jednu též v Bratislavě. 

Po úspěšně absolvovaném konkurzu, v říjnu 1981, jsem nadšeně líčila otci – textilákovi, jaká práce mne čeká. Ukázala jsem mu vzorek kanafasu a on řekl:“ To je přece barevně snované a házené zboží, někdy se také říká pestře tkané.“

Od zaměstnanců etnografů jsem se dozvěděla, že dřív byl kanafas pojem pro látku podomácku tkanou, která byla využívána jak na oděv (sukně kanafaska), tak pro lůžkoviny a další účely. Tato univerzálnost užití byla natolik výhodná, že ÚLUV, který měl za úkol navazovat na lidové tradice, použil název i pro své bavlněné tkaniny, které v době mého nástupu vyráběl už průmyslově.

Mým úkolem bylo tvořit nové návrhy pro tkalcovnu, která měla dvacet listových stavů, chrlících dvěstě tisíc metrů “kanafasu” ročně. 

To byla výzva! Respektovat danou konstrukci tkaniny, využít na maximum omezené finance na vývoj nových dezénů, poprat se s tím, že bylo k dispozici pouze dvanáct barev.

Kanafas se svým nejtypičtějším vzorem, pravidelnou kostičkou, měl už dobu své největší slávy za sebou. Módní vlna, která ho vynesla nahoru, kulminovala koncem šedesátých let. 

Hledala jsem tedy něco, co by bylo pro zákazníky atraktivní a co by při zachování návaznosti na lidové vzory šlo s módními trendy. 

Z finančních důvodů jsem nemohla realizovat své projekty v plném rozsahu. Přesto se mi podařilo postupně prosadit vzory, které dohromady tvořily kolekce a byly oceňovány nejen výtvarnými komisemi, ale i zákazníky. 

Když éra ÚLUV v roce 1995 skončila, netušila jsem, že se o pár let později pustím do produkce kanafasů na vlastní pěst. 

Poptávka mých vzorech, které se již nedaly nikde sehnat, mne přesvědčila, že bych to měla zkusit. Začala pouť po českých tkalcovnách, vyjednávání o materiálu, konstrukci tkaniny, délkách osnov, počtu barev, termínech realizace atd. 

Postupně jsem vystřídala několik českých tkalcoven, zčásti proto, že se ekonomicky neudržely a s výrobou skočily, zčásti proto, že jsem s nimi nebyla spokojená.

Začínala jsem s bavlněnou tkaninou v klasické “střední gramáží”, ale zkoušela jsem i těžší a lehčí, obě měly u zákazníků velmi dobrý ohlas. Když jsem ovšem objevila firmu, která pracuje se lnem, neváhala jsem a zkusila “lněný kanafas”.

Ožila ve mně vzpomínka na archiv ÚLUV s kanafasovými vzorky. Ty nejkrásnější byly lněné. Už tenkrát jsem se přesvědčila, že převádět je do bavlny nemá smysl, látce chyběl charakteristický lněný vzhled: pololesk vlákna, nepravidelnost lněné příze a lněná “režná” barva.

Na lnu se mi líbí I jeho trvanlivost ve srovnání s bavlnou. Také se nemusí na rozdíl od bavlny tolik hnojit a stříkat pesticidy. 

Tyhle vlastnosti by mi stačily, ale je tu ještě jedna, výborně se v něm cítím. Kůže ho má prostě ráda.

Doufám, že pro lněný kanafas vymyslím ještě mnoho vzorů a navrátím mu jeho krásu i užitečnost.

Eva Jandíková

P.S.

Inspirací k navrhování je mi často kombinace barev, kterou objevím v přírodě. Přenést dojmy z přírodních úkazů do pruhů a kostek tak, aby byla tkanina jejich nositelem, je napínavé a právě to mne na tom baví.

E-shop se vzory Evy Jandíkové – atelier Terej

Návod na šití ložního povlečení v devíti krocích.

Tento návod je určen Vám všem, komu se líbí moje dezény, ale nevybrali jste si z mé nabídky ložního povlečení. Důvodem může být třeba atypická velikost, chuť si ušít „originál“ z neobvyklé kombinace mých vzorů, kterou mám jenom v metráži nebo Vaše chuť si dokázat, že právě takové ložní prádlo ušít dokážete (a ušetříte).

Moc ráda bych Vás v této snaze podpořila, protože vím, že moje vzory je možné kombinovat ve více variacích, než jsem schopná nabídnout v oddělení hotového ložního povlečení.
Dřív, než jsem se pustila do sepisování, šla jsem se podívat na internet, co se pod heslem návod na šití ložního povlečení nabízí a usoudila, že pokud se do toho skutečně chcete pustit, je třeba věnovat patřičnou pozornost některým záludnějším detailům.

Postup uvádím na velikost peřiny 140 x 200 cm a polštáře 90 x 70 cm, pro jinou velikost si proporce upravte. Je popsán typ šití, který znáte u ložního z Atelieru Terej, čili lišta na zapínání s nitěnými knoflíky, které jsou po zapnutí vidět. Tu stranu, kde jsou dírky, aby se jimi daly knoflíky provléknout, budeme nazývat vrchní. Polštář má zapínání stejného typu na boku.

Každý návod začíná: Ideální je látku předeprat v teplotě 60° Celsia.
Většina látek z Ateliéru Terej je upravena sanforizací, takže se méně sráží než obvyklých 10% u neupravené látky. Látka se sráží tím více, v čím vyšší teplotě ji perete. Pokud plánujete povlečení vyvářet, předeperte ho rovnou na 90 stupňů – zajistíte si tak, že už se při vyváření nesmrskne. (Více o údržbě lnu viz odkaz na článek len).
Alespoň malý návod, o kolik koupit látky více u nás, pokud budete prát na 60°C:
Vzory lněné Uki a bavlněný Bay mají zbytkovou srážlivost na šířku, max. 4%, ostatní vzory se sráží na šířku i na délku – většinou kolem 1- 2%, a poslední lněná kolekce, Hazy a Ester, nemá srážlivost téměř žádnou (max. 0,5%).

1. ROZMĚRY

Výhodou vlastního šití je, že si můžete změřit Vaši výplň peřiny a polštáře a tím pádem si ušít povlak na míru. Výplně se praním totiž také sráží, takže se stává, že v novém povlaku (ve velikosti 140×200 cm), Vaše stará výplň „kloktá“.

Šířka látky na povlak je šířka výplně-peřiny plus přidání na dva švy (začátečníkům doporučuji přidat 1,5 cm na každý šev). Většinou budete šířku zmenšovat (pokud šijete rozměr 200×140, pak určitě), protože látky od nás májí šířku 150 nebo 160 cm. V tom případě pak budete mít jednu stranu s pevným krajem a jednu stranu s krajem střiženým. Kraje se budou jinak chovat, zjistíte to až později při sešívání. Kraje jsou většinou více „vytahané“.

Délka cíchy: horní díl, kde budou dírky, budete potřebovat celkem navíc o 9 cm (3,5 cm na zahnutí, 4 cm lišta, a 1,5 cm šev na druhé straně), čili 209 cm. Dejte si tu práci a stříhejte po niti. Usnadní Vám to později práci. Spodní díl, kde se bude lišta ohýbat, střihněte ještě o 4 cm delší, čili 213 cm. Na polštář potřebujete látky o rozměrech 73×99 cm a 73×103 cm.

2. Stříhání

Už při nákupu jste se asi rozhodovali, který dezén bude nahoře a který dole. Ať už si vyberete dezén jednoduchý nebo vzor s velkým raportem (ze lněných např. Kuba, Hazy, EsterHazy nebo Bloky, z bavlněných Jikiti), je důležité si uvědomit, jak barevná bude na lišta s dírkami, protože podle toho budete také vybírat barvu knoflíků a barvu nitě, kterou budete šít dírky. Je nutné si uvědomit, že nit tu není proto, aby na sebe upozorňovala, při šití jinou barvou vyniknou nedokonalosti, což je zbytečné.

Raport velkých vzorů se bohužel většinou liší od délky přikrývky, proto když chcete ušít z takového vzoru dvě ložní povlečení s identickým umístěním pruhů, musíte brát v úvahu, že nestačí střihnout z metráže ten stejný díl na obě přikrývky těsně po sobě, ale je třeba si pohlídat, aby pruhy „vycházely“ a mezi nimi vznikne prostřih. Pokud tedy máte zájem o koupi velkého vzoru na dvě přikrývky, domluvte se s námi .

3. LIŠTY

Předpokládejme, že máte nastříháno. Ideální je začínat u lišty na dírky. Pokud šijete z těch mých tkanin, které mají plátnovou vazbu, nemusíte se ohlížet na rub a líc. V případě nějakého vazebného efektu je nutné v této chvíli položit látku lícem dolů.

Lišta vznikne tak, že zahnete (zažehlíte) napřed 3,5 cm a pak 4 cm. Zahnutí prošijte, aby jste lištu zafixovali. Stejným způsobem ušijte i druhou lištu, ta je určená pro knoflíky. Pokud máte pruhovaný dezén, bude se Vám to dělat snadno. U jednobarevného je stálé přeměřování vopruz, udělejte si z tvrdého papíru šablonu. Postup pak zopakujte i u povlaku na polštář. Pokud šijete najednou dvě ložní povlečení, udělejte všechny lišty najednou (celkem 8x).

4. DÍRKY

Na lišty, které jsou určené pro dírky, vyšijete pro uvedenou velikost 5 dírek (u cích) a 3 dírky (u polštářů), u nás se šijí většinou ve vzdálenosti 15 cm od sebe. Lištu s dírkami si ušijte jako první, protože kdyby se něco „zvrtlo“, máte ještě možnost, jak situaci zachránit (viz pozn.). Vzdálenost zapínání je daná zkušeností, aby výplň zbytečně nevylézala. Zvláště u polštářů, kde se stává, že výplň roztahuje zapínání a nevypadá to hezky.

Pozn.: Chyby, které mohou vzniknout při vyšívání dírek je mnoho. Některé se dají opravit: příliš velká dírka – sešít nebo dát větší knoflíky, příliš malá dírka – dát menší knoflíky. Proříznutá dírka, sešít, podšít nebo odstranit celou lištu a nadstavit novou látkou, kde se lišta udělá znovou tak, aby šev sešití nebyl na líci hotového povlečení.

Dírky můžeme ušít kolmo k liště nebo souběžně. Dírky kolmé je třeba šít tak, aby měly vzdálenost alespoň 1 cm od kraje, u jemných materiálů i víc. Hrozí tu po delším používání protržení. Na druhou stranu tento typ zapínání vypadá nejlíp, nerozšklebuje se a prsty si s ním nejlépe poradí, dobře drží zapnuté i když se časem trochu „roztáhnou“. U podélného zapínání je nepříjemné právě to „časem roztáhnutí“, které způsobuje to, že se knoflík sám od sebe z dírky vyvlékne a zapínání přestane fungovat. Tohle se dá ale snadno opravit, dírku na krajích trochu sešijeme.
Popsané problémy s dírkami se objevují u několik let používaných povlaků, takže je někdy látka prošoupaná v rozích či uprostřed polštáře dřív, než k tomuto jevu dojde.

Vyšívání dírek je na samostatnou kapitolu, v tomto návodu se tím nezabývám. Pro ty z Vás, kdo máte automatické vyšívání dírek na svém stroji, použijte popis z manuálu šicího stroje. Pokud tuto možnost nemáte a na dírky „pomocí entlovacího stehu“ si netroufáte, máte další možnosti. Zapínání na zip je pro někoho řešení. Několikrát jsme ho na výslovné přání zákazníka šili, ale zdá se mi, že umělá hmota, ze které je zip vyrobený, se k lněnému a nakonec ani k jemnému bavlněnému povlečení nehodí.
Ti, kteří dírky nemohou nebo nechtějí šít, mají ještě další možnosti: druky, patentky, tkaničky nebo poutka. V případě látkových poutek je nutné udělat lištu na knoflíky vyšší. Některé způsoby zkusím popsat v dalším článku.

5. Zámky

Fotografie s rozloženými lištami na sobě. Lišta s dírkami je nahoře. Na krajích lišty sešijeme k sobě. Zámek u povlaku na peřinu bude cca 27 cm z každé strany. Tu krátkou část zámku (necelé 4 cm) prošijeme třikrát, zde je nejvíce otvor namáhán a možná máte společnou zkušenost, že se zde trhá. U polštáře uděláme zámek jen 6-7 cm dlouhý, aby se vycpávka do polštáře snadno vkládala.

6. sešití 

Přeložením spodního a horního dílu (líc k líci) v místě sešitých lišt zkontrolujeme, že obě strany povlaku, které jsou určené k hlavě, jsou nyní stejně dlouhé. Pokud bychom udělali chybu, byla by látka na jedné straně o 4 cm delší. Vše pečlivě sešpendíme. Pokud jste látku stříhali po niti, měly být strany stejné. Většinou je ale pevný kraj látky „vytahaný“. Nyní se tato nectnost projeví. U polštářů pravděpodobně ne, ale u cíchy, na délce dvou metrů už ano. Ale my jsme stříhali poctivě po niti a proto (sebevědomě) nebudeme látku přistřihovat, ale jen ji povytáhneme, či navolníme, případně doupravíme nakropením a žehličkou a zafixujeme špendlíky. Začátečníkům doporučuji dokonce stehování. Protože dalším krokem bude sešití celé cíchy, což je šev dlouhý 2m po první (dlouhé) straně, 1,4 m po krátké straně a opět 2m po dlouhé. V jednom kuse je to délka 5,4 m. Manipulace s touto „hmotou“ kolem hlavice šicího stroje chce velkou zkušenost. Chyby, které mohou vzniknout: 1. pokud nenastehujete nebo alespoň nenašpendlíte, pak se každá vrstva bude posouvat jinak a jedna látka pak vyjde „jakoby byla delší“. 2. šev nebude rovný, protože budete stále ty dvě vrstvy látky srovnávat na sebe. 3. může se Vám stát, že se pod patku dostane další kus látky, takže si přišijete ještě něco, co budete v zápětí párat.

Sešíváme cca 1,5 cm od kraje látky. Nezapomeneme začátek i konec zapošít (na pár stehů dát zpáteční chod šicího stroje). Po sešití obrátíme na líc, předtím rohy složíme dle obrázku. Někdo používá sestřižení růžku, mně se osvědčilo toto skládání. Rozložíme, uhladíme a zkontrolujeme, jestli je sešití v pořádku.

7. Začištění

Pokud ano, můžete udělat další „nevratný“ krok. Otočíte povlak nazpět do rubu, švy začistíte overlockem, přitom odřezáváte cca 0,5 cm třepení kraje …nebo entlem (který nabízí většina současných šicích strojů). V tom případě opatrně odstřihněte třepení, aby Vám nitě zbytečně entlování neztěžovaly. Pračka Vám za to také poděkuje. Pokud máte někdo historický stroj, který šije jen přední steh, musíte začistit – obšít švy ručně. Nebo může proštepovat kraje.

Pozn.: proštepováním krajů zafixujete nezačištěné kraje v lemu (zkusím popsat v dalším článku).Tento způsob začištění se podobá tzv. francouzskému švu. To je zašití krajů v rubu povlaku. Ten se hodí ale pro velmi jemné tkaniny, protože se ve švu sejde 6 vrstev látky .

8. Knoflíky

Obrátíme definitivně na líc, znovu narovnáme, případně přejedeme žehličkou, lišty srovnáme na sebe a skrz prostřižené dírky naznačíme místa, kam se budou přišívat knoflíky.  Ty by měly být ve středu lišty, tj. 2 cm od kraje a v 15 cm rozestupech. Nemusí to být přesně tak, jak jsme si naplánovali původně, při šití dírek mohlo dojít k mírnému posunu. Propíchnutím špendlíku skrz dírku naši pečlivost při šití zkontrolujeme. Přišijeme knoflíky, (nit 6x tam a zpátky, otočit nit několikrát pod knoflíkem, aby vznikl  „dřík“), protáhneme dírkami, je to poslední kontrola, zda je vše na svém místě. Nakonec cíchu vyžehlíme (švy rozžehlíme, většinou si musíme pomoci nakropením a roztažením).

Dalším problémem pro Vás mohou být barevné nitěné knoflíky, které používáme pro výrobky značky Terej. Existuje několik typů nitěných knoflíků podle způsobu obtáčení a následného prošití, aby se obtáčení neposouvalo. V atelieru Terej se setkáte pouze s typem Star. Ten je nejpevnější. Kovový kroužek je nejprve obalen plátnem a pak teprve obšije nitěmi. Jsou vhodné i do mandlu. Vyrábí je česká firma A.S. Buttons s.r.o. z Jablonné nad Orlicí. Můžete si je objednat přes http://slesinger.cz/cs/ nebo některou barevnost u nás po osobní domluvě. Na webu je zatím nenabízíme. Pokud je mi známo, tak v běžné galanterii dostanete jenom bílé.

Jaké nitě použít? Měly by se používat nitě ze stejného materiálu, jako je látka. Sehnat bavlněné nitě není velký problém. U lnu je to mnohem horší. Jemné lněné šicí nitě jsou drahé. Pro lněné ložní povlečení, které šijeme my, používáme speciální nitě Polylux od firmy Euronitě, které jsou vyrobeny z polyesterové střiže, jejíž vlákno je odolné až do teploty 270°C. Takže se nemusíte bát, že se nitě srazí při praní nebo seškvaří jako obyčejné polyesterové nitě při žehlení na tři puntíky. Bavlněné nitě budou vyhovovat určitě také.

Pokud jsem Vás popisem navnadila k tvorbě a budete si chtít zkusit ušít povlečení z dezénů, které nabízíme, napište k objednávce, že budete šít ložní. Navrhneme, o kolik je třeba objednat navíc v případě velkého vzoru, po dohodě přímo nastříháme.

Pro přehlednost ještě rekapitulace, aby se Vám práce dařila:

  1. změřte si výplň, může být už menší než jste kupovali
  2. látku od nás nemusíte předepírat, víme, o kolik se sráží
  3. při šití dvou cích je třeba dát pozor na velký vzor, pohlídáme ho za Vás
  4. kraj pevný se chová jinak, než střižený, nenechte se tím vyvést z míry, stříhejte po niti
  5. zapínání, každý typ má své klady i zápory, každému vyhovuje něco jiného
  6. zámky u polštářů co nejmenší, nebudou se zbytečně trhat
  7. před sešitím kontrola a pečlivost se vyplácí
  8. začištění pro dlouhý život povlaku i pračky
  9. mandlování nitěným knoflíkům neublíží

Pokud narazíte na nějaký problém, svěřte se! Ráda článek doplním o Vaše zkušenosti. Těším se na Vaše reakce a tvorbu. Uděláte nám radost, když pošlete foto.

Jak o len pečovat

Len se moc nešpiní, ale někdy se prát musí. Ideální je látku namočit předem alespoň na půl hodiny (ne však víc, než 12 hodin) do měkké vody. V případě tvrdé vody přidat změkčovač. Zkušené hospodyňky hned sáhnou po sodě bikarboně, firma Yellow&Blue má speciální směs s názvem změkčovač vody.

  • U sody bikarbony jste se možná setkali s informací, že má při přidání do “praní” i bělící schopnosti. My jsme při “pouhém” namáčení lněných látek (1 vrchovatá lžíce na čtvrtinu vany) tuto vlastnost nepozorovali.

Perte v gelu na barevné prádlo, bez bělidel. Mýdlový gel, na našem trhu značka Jelen, je nejlepší, ale stačí i obyčejný gel na barevné bavlněné prádlo.  

  • Proč ne prášek? Ten má v sobě protihrudkující přísady, které lněnému vláknu nedělají dobře.

Oděvy perte v ruce ve 30°C, max 40°C. Pří ručním praní důkladně vymáchejte ve studené vodě. Poté z něj rukama vymačkejte pokud možno co nejvíce vody (nekroutit), na vymačkání zbytku vody použijte froté ručník, na který oděv rozložíte a vytvarujete a poté začnete ručník postupně i s výrobkem pomalu rolovat a jemnými stisky vytlačovat vodu do ručníku (znáte z péče o vlněné svetry). Potom oděv volně rozložte a vytvarujte na suchý ručník a nechte volně doschnout ve stínu. Nakonec “přelízněte” z rubu napařovačkou, aby byla zachována krásná ležérní pomačkanost lnu. Látka bude každým dalším praním a nošením příjemnější.

  • Čím vyšší teplota, tím víc se len sráží. Velký vliv na  srážení má i mechanické tření. Takže kombinací praní pračce, teplotou 60°C a ždímáním srazíte látku o 4%-5%. Nakropením a tlakem při žehlení zase látku částečně vytáhnete.

Ložní povlečení a ubrusy perte samozřejmě v pračce, ovšem samostatně, aby měl praný kus co nejvíce prostoru. Dobré zkušenosti jsou s tím, když se látka (ložní povlečení, ubrusy) do pračky složí (jako do skříně). Nevznikají tak diagonální lomy. Teplotu můžete zvednout na 60°C, pokud máte na sražení přidáno. Odstřeďujte co nejméně. Srážlivost se snaží výroba co nejvíce omezit. Úpravou, sanforizací, se někdy podaří srážlivost omezit téměř na nulu (po osnově nebo po útku, nikdy najednou). Standard jsou 4%. Bohužel se hodnoty stážlivosti liší s každou objednávkou nové kolekce, takže je dobré si srážlivost předem ověřit.  Len se mačká, je to jeho základní vlastnost.

Žehlit či ne?

Záleží na Vašich požadavcích na mačkavost. Většina žen se v dnešní době žehlení vyhýbá. Pro ně má radu ErmaBe: “přelízněte” oděv z rubu napařovačkou (žehlička na 2 puntíky), aby byla zachována krásná ležérní pomačkanost lnu.

  • V každém případě se len přežehlením stává měkčím. 

Ti, kdo žehlí rádi, ví, že žehlením za vlhka se může len vyhladit téměř do rovna. Při použití speciálních přípravků (škrobů) na vyztužení látek (používá se např. pro límečky u košil), můžete len vyžehlit úplně…

  • V případě ložního povlečení je jasné, že po prvním vyspání bude len pomačkaný…takže doporučujeme také jen lehké “přelíznutí”, aby změknul. 

V případě závěsů je nutné žehlit. Drobné zmačkání můžete sjednotit jemným nakropením pomocí rozprašovače vody (na kytky). Útěchou budiž, že závěsy se perou málo.

U ubrusů si nedovedu představit, že by bylo jídlo servírováno na nevyžehlený (přestože některé fotografie se zmačkaným ubrusem vypadají úchvatně). Častým praním len měkne, takže to bude stále snažší.

  • K lněným ubrusům se ještě hodí poznámka o čištění skvrn: opatrně s odstraňovači skvrn (často obsahují bělidla).

Zkušenosti s používáním aviváží a sušiček se různí. Záleží asi na značkách i postupech. Vyzkoušejte a napište!

  • Věříme, že se budete z lněných výrobků dlouho těšit. Až doslouží, vrátí se do koloběhu přírody stoprocentně, bez vedlejších účinků.

Sepsala Eva Jandíková 

(s použitím zkušeností nejbližších odběratelů a dalších uživatelů lněných látek).

Kolekce Damián

Omak zprvu hebký, provázený však škrábajícími se drápky a nespokojenými zvuky, zakončený štípnutím zobáku a vaší náhle prázdnou pěstí. Barva – tyrkysovo proužkovaně černožlutá. Pohlaví – samec. Názor na svět – je tu komplet pro mě. Vztah k veterinářům – na kordy. Živočišný druh – andulka vlnkovaná.

Právě jste se seznámili s Damiánem. A u něj začala v Tereji dynastie kanafasů, pojmenovaných po andulkách.

Když jsme za časů Damiánova působení v naší domácnosti s Veronikou přemýšlely nad další objednávkou tkanin ze 100% bavlny, věděly jsme, že by barevnost měla být do tyrkysova. Malý problém byl v tom, že tyrkysovou barvu tkalcovna nenabízela. Čistou modrou jsme vyřadily, protože jsme měly v té době čtyři (Crocus, Surfinie, Modřenec a Čekanku), takže padla volba na zelenou s nádechem do modra. Byla to tahle:  

Protože podmínkou tkalcovny bylo, že osnova musí být nejméně 1000 m, musely jsme vymyslet několik různobarevných přetkání. Ozvláštnily jsme osnovu drobným magentovým proužkem, který ji propojil s několika dalšími barvami v útku. 

Vedle základní tyrkysovo-zelené vznikly i damiánovsky bláznivé kombinace s oranžovou a magentou: 

S těmito barvami jsem dost riskovala, ale věděla jsem už, že zelená s červenou (a všemi odstíny do červena) v “kanafasu” nedává dohromady hnědou, ale šanžánuje, podle úhlu odrazu světla. Zvěčnit tohle šanžánování na fotce byl pro mne oříšek. Naštěstí  synovec Jan (Drochytka), který studuje fotografii, s měňavostí látky neměl problém.   

Risk s touhle barevností se bohatě vyplatil. Tkanina krásně ladila i s dalšími odstíny červené:

Se vzory jsem si pak různě hrála: sežehlovala, sešívala…

…vyšívala… 

…kombinovala s jinými vzory (zde se Surfinií)… 

 …nebo s Malinou: 

 Detail malinového proužku: 

A taky jsem na látku tiskla: 

 Andulák Damián se nám tedy stal i inspirací pro razítko, které jsme použily také na jiné látky: 

7 polštář damian tisk.jpeg

Čas šel dál a po Damiánovi přišli Safi a Uki, ale Damián je prostě nadčasový.

3_damian zlutozeleny 8_8 bez prouzku.jpeg

Neštípe ani trošku. Zůstane pořád měkoučký a hebký, a u veterináře na rozdíl od svého jmenovce ostudu opravdu neudělá 😉  Eva

Život s barvou: podle španělské Malagy

Díky poloze na jihu Evropy a ještě navíc zákrytu hor klesají denní teploty v Malaze pod patnáct stupňů i v období zimy výjimečně. Proto jsem se těšila, na tuto subtropickou oblast, i když jsme tam letěli v polovině února. A nebyla jsem zklamaná, barvy na nás útočily ze všech stran:

   

V Malaze se narodil i Pablo Picasso. Žil zde jen do svých deseti let, přesto jsou místní na slavného malíře nesmírně hrdí. V “Muzeu Pabla Picassa“ se chlubí sbírkou jeho uměleckých děl čítající přes dvěstě. Za všechny “veledíla” mám v digitální sbírce alespoň jeden portrét, než nás hlídač upozornil, že se zde nesmí fotit:


  

Zato naproti budově muzea jsme mohli úplně v klidu zaostřit jeden „současný umělecký” kousek.

Historie Malagy sahá až do sedmého století před Kristem, kdy jej založili Féničané. Poté bylo součástí římského impéria, jehož minulost připomíná Teatro Romano – římské divadlo pod pevností Alcazaba, která zase nechává vzpomenout na arabskou vládu.

 

Je to nejlépe zachovaná arabská pevnost ve Španělsku, která nesloužila jen k obraně, ale ve které se dalo i příjemně pobývat.
Pochází z 11. století a jedná se o palácový komplex obsahující věže, zahrady, fontány atd. Malý výběr z mnoha fotografií, které jsem zde pořídila, atmosféru přiblížuje:


 
 
 

Malaga mne okouzlila. Zasela semínko. A tak není divu, že dopis, který mne čekal po návratu, spustil klíčící proces. Psali mi ze strmilovské tkalcovny, že mají pro mne “volnou” osnovu. Vyrostla kolekce s názvem Malaga. Odstíny barevných přízí, které nabízela tkalcovna do útku, mi docela vyhovovaly:

No… některé barevné vzpomínky musely jít stranou:


Ale nakonec barvy stačily. Atmosféra jižního slunce je dána žlutou, oranžovou, oranžovo-červenou a olivovou. Vínová a bordó jsou barvy zralých plodů. Použila jsem keprovou vazbu, aby příze v útku barevně dobře vynikly.

Vzor Malaga/Orange nabízí zateplení pokoje žhavou oranžovou barvou a pomocí neutrálnějších odstínů (bordó a tm. khaki zelená) se propojí s tmavým dřevem
 

Vzor Malaga/Mango nabízí klasickou barevnou kombinaci: červenou, bordó a hlubokou tmavě zelenou. Dá se propojit tak i s modrou…kobaltovou, lazuritovou či režnou ve středně sytém odstínu.

Vzor Malaga/Limon má trojici světlých barev: zelenou do olivova (kapradinová), žlutou a sv. oranžovou (broskvová), které se dobře propojí se světlými odstíny přírodních materiálů, světlého dřeva, bambusu, slámy, pískovce atp.

Vzor Malaga/Aronie chce propojit teplé barvy s chladnými barvami kovů nebo šedými odstíny dalších materiálů.

Poslední vzor, Malaga/ Melon dokáže propojit tmavé a světlé odstíny, je výrazný, slunečný, aktivující.

  

Pět vzorů, všechny tvořené jednou proporcí – pruhy širokými 38 cm, které nesou výrazné barvy. Ty barvy, u kterých jsme zvyklí, že jsou nositeli vitamínů, ovocných chutí a používají se pro aktivaci tvořivosti.

Mimo původní záměr jsem navíc objevila novou “kvalitu”. Těžší bavlněnou látku s keprovou vazbou, na první pohled vhodnou jako těžší ubrus nebo přehoz přes postel, další možné použití je jako deka na piknik nebo na zahradu, prostě vhodná na povalování méně oblečeného těla, protože je příjemná na dotek. Ano tahle těžká látka je alternativou pro ty, kdo mají citlivou kůži a tím pádem se vyhýbají vlně a umělým vláknům.

Možnosti dalšího užití vidíte na těchto fotkách: kolekce polštářů a ubrus je komplet, který může ozvláštnit (ozdobit, zútulnit) jídelní kout atp.
Eva